Zdravotnictví
Právo na zdraví je dáno Ústavou republiky Paraguay z roku 1992, která ustanovuje národní systém zdraví, řízený pomocí státní zdravotní správy a podporující veřejný i soukromý zdravotní sektor. Zdravotní pojištění platí za paraguayské občany ze 75% stát, ze 14 % soukromí zaměstnavatelé (za sebe i své zaměstnance), 9 % si platí ostatní zaměstnanci a 2 % pojištěnců spadají pod vojenský režim.
Čím geograficky dále od hlavního města, tím hůře pro národní paraguayské zdraví. Indiáni kmene Čamakoko sídlí v nejvzdálenější výspě země a obrovská vzdálenost, jež je dělí od všech center, je hlavním problémem. Územně-správní celek Alto Paraguay tvoří jediný zdravotní obvod XVI se sídlem v hlavním městě Fuerte Olimpo. Hlavním problémem je nedostatek lékařů, zdravotního personálu, zdravotních dobrovolníků (v celé oblasti Alto Paraguay, rozlohou větší než Česká republika, jsou jen čtyři civilní lékaři a několik profesionálních zdravotníků) a kapacit na jejich školení, a také nedostatek léků. Léky do oblastí přiděluje ministerstvo zdravotnictví prostřednictvím regionálního úřadu, jejichž zdravotní rada pak určuje distribuci jednotlivým lékařům, event. zdravotníkům. Do zdravotního systému tak vstupují politické zájmy.
Vybavení léky a zdravotnickým materiálem je naprosto nedostačující, prakticky nulové. Léky přicházejí z ministerstva podle neprůhledného klíče, nepravidelně a jednostranně: jednou proti parazitům, jednou vitamíny, někdy se jedná i o prošlé zásoby. Nelze zajistit ani povinné očkování pro všechno obyvatelstvo, nejen z důvodů velkých vzdáleností, chybějících cest a dopravních prostředků, ale také z nedbalosti odpovědných osob.
Indiánské komunity v Alto Paraguay (ale ani jiní obyvatelé tohoto odlehlého kraje) nemají k dispozici stálou nebo pravidelnou zdravotnickou péči. Lékaře vidí jedině v období kampaní národního programu jednorázových očkování dětí, pokud ho zdravotníci přijedou do vesnice provést. Specializované vyšetření nebo dlouhodobá léčba chronických onemocnění s pravidelnými kontrolami je prakticky vyloučená. Dalším problémem, který ohrožuje zdraví indiánských komunit, je nedostatek adekvátních hygienických podmínek, především absence nezávadné pitné vody.
Indiánské komunity mají zdravotnické asistenty (promotores de salud), někteří jsou dobrovolníci, někteří mají smlouvu s úřadem svého zdravotního obvodu, ale jejich plat je nižší než stanovené minimum. Kromě toho nemají zdroj potřebných léků pro zajištění základní zdravotnické péče své komunity. S výjimkou Puerto Esperanzy komunity nemají zdravotnická centra, zdravotničtí asistenti nebo zdravotníci pracují u sebe doma nebo navštěvují nemocné u nich doma.
V Puerto Esperanza bylo v rámci vládního projektu v roce 2003 postaveno zdravotní středisko. Budova je prázdná, bez elektřiny, vody, vybavení a léků.
O zdraví obyvatel se stará jediný zaškolený promotor de salud.
Na předměstí Asunciónu, v osadě Limpio funguje od roku 2003 indiánská nemocnice San Roque Gonzáles de Santa Cruz, spravovaná Paraguayským národním institutem pro indiánské otázky (INDI). Z jeho prostředků je hrazena veškerá péče včetně jídla a přístřeší pro nemocné i doprovázející osoby. Pacienti musejí dokázat indiánský původ speciální legitimací.
Nemocnice má padesát lůžek, pracují zde dva všeobecní lékaři, dva gynekologové, čtyři kvalifikované sestry, jež mají v Paraguayi nižší univerzitní vzdělání, a jeden farmaceut. Dále jsou zde zaměstnány pomocné sestry s ročním kurzem po ukončení střední školy a další personál. Deset zaměstnanců včetně jedné lékařky je indiánského původu. Je to výhodou při dorozumívání, neboť pacienti hovoří často výhradně svými indiánskými jazyky.
Nemocnice je určena k léčbě méně komplikovaných případů. Není vybavená na náhlá onemocnění a nemá chirurgii ani porodnici. Pacienti s vážnými chorobami, akutními stavy, k operacím a porodům jsou převáženi do větších nemocnic v Asunciónu. Do Limpia se vracejí, resp. měli by se vracet, k doléčení. Je tam však stále nadbytek nových pacientů v akutním stavu, takže se málokomu podaří strávit tam rekonvalescenci. Propuštění pacienti často uvíznou v hlavním městě v bídných podmínkách, protože nemají na zpáteční cestu domů.