Checomacoco

Civilizados jsou dnes už samozřejmou součástí života indiánů. Jako otcové mnohých jejich dětí.
Jako američtí misionáři, kteří jim vzali tradice a přinesli evangelium: na prvním vašem místě ať je křesťanský Bůh, potom rodina, pak naše církev a nakonec potřeby tohoto materiálního světa, které neuspokojíte, budete-li lpět na pohanských tradicích vašich předků.
Jako antropologové, kteří domorodcům vlévají naději ezoterického turistického průmyslu, budou-li se převlékat za divochy a chřastit svými rituálními tykvemi.
Jako korejská Církev sjednocení, která provozuje na čamakokském .tradičním území s pohřebištěm předků „ekologickou farmu“, vybudovanou snad jen pro rybářskou kratochvíli reverenda Moona.
Jako překupníci ryb, které lze lovit jen v sezóně stanovené úřady v tisíc kilometrů vzdáleném hlavním městě; jako překupníci vzácných kůží evropskými ekology chráněných divoce žijících zvířat; jako překupníci vzácného dřeva, které je potřeba pro průmyslovou výrobu „lidových artesanií“; jako obchodní cestující, hledající laciné hovězí maso a odbyt pro podivnosti konzumního stylu života. Jako náboráři vápenek a novostaveb v povodí řeky Paraguay, kteří lákají lacinou pracovní sílu.
Jako vojáci paraguayské armády, kteří střeží hranici s Brazílií a vítají každou příležitost vydělat si pár stovek na pivo „pokutami“ za nenahlášený pobyt bělochů.
Jako my...

Přiznávám se, že po zkušenostech s drobnou pomocí v jiných částech světa jsem zastávala názor nevměšování. Co nás opravňuje dávat dary, jež, byť třeba jen okrajově, změní cosi v jejich způsobu života?

Paraguayská vláda darovala indiánům v Puerto Esperanze motorovou pilu. V úschově a na zodpovědnost ji měl náčelník vesnice. Někomu ji půjčil, jinému řekl, že teď to nelze, protože je rozbitá. Možná byla, možná ne. Každopádně z toho vznikla zlá krev a pomluvy, že náčelník půjčuje pilu jen svým oblíbencům. A to šlo jen o pilu! Co až půjde o větší projekty? Nezasejeme jablko sváru?

Jenže tady byl jejich dopis s žádostí o pomoc.

Komunikace s indiány je vzhledem k odlehlosti jejich území obtížná. Navíc jsme měli možnost psát si jen s Rodolfem a jeho nejbližšími. Jaký je názor těch ostatních? Jsou schopni se domluvit?

A tak vznikla, podle mě, klíčová myšlenka, že je třeba se indiánů zeptat a zmapovat situaci na místě. Od stolu v Košířích se nemůžeme správné odpovědi dobrat.

Během našeho prvního pobytu v Puerto Esperanze se uskutečnila schůze rodu doni Herminie, kde jsme indiánům nastínili možnosti, jak by pomoc mohla vypadat. Až úzkostlivě jsme opakovali, že žádnou pomoc nemůžeme slíbit, že se jen ptáme, kdyby ta možnost byla, jak by ji chtěli využít. Dodatečně nám indiáni řekli, že většina z nich tomu opravdu nevěřila. „Takových tady bylo!“ mysleli si. „To jsou jen takové řečičky bílých,“ říkali jim jejich soukmenovci. „Ty už nikdy neuvidíte!“

Po roce byla další schůze. Měla úplně jiný charakter. Řešily se konkrétní problémy. Kam zahnat krávy v případě povodně? Jak zjistit výrobce pokaženého čerpadla?

Ale než jsme o těchto věcech začali diskutovat, byl několikahodinový úvod, v němž jsme indiánům vysvětlovali, kde jsme přišli k penězům, které jsme jim na nákup krav přivezli. S jakými věcnými, administrativními, právními i jinými problémy jsme se museli potýkat. Kolik času stráveného na besedách je za penězi na každou krávu. Kolik jedinců, rodin i organizací s nimi sympatizuje natolik, že jim dají obnos, který by mohli využít mnoha jinými způsoby.

Myslím, že v jakékoli rozvojové pomoci je velmi důležité, aby ti, jimž je určena, znali zdroj financí. Další věc, která je nenahraditelná, je osobní kontakt a vazby, jež se při zodpovědném uskutečňování projektu vytvoří.

Do projektu Krávy byl nutný i vklad indiánské komunity. Založení asociace Checomacoco–Paraguay, pomoc při výběru a transportu krav, ale hlavně vybudování rozsáhlých ohrad. Darcío, jeden mladý indián si při budování ohrad přivodil onemocnění páteře, se kterým skončil v nemocnici. Sám to komentoval tak, že nemohli přece jen čekat, co od nás dostanou. Práce je jejich vklad do společného projektu a všechno muselo být hotovo do našeho příjezdu. Lépe řečeno do příchodu krav: „Jak bychom se vám mohli podívat do očí?“

Důležitá je možnost komunikace na dálku a trvalý zájem o projekt ze strany pomáhajících, a to i v případě, že pomoc je již skončena. Při našem odjezdu se nás naši indiánští přátelé opakovaně ptali, kdy zase přijedeme, a naše neurčité odpovědi je vůbec neuspokojovaly.

Když jsme viděli indiány, kteří ať už z vlastní liknavosti nebo z objektivních důvodů zůstali nedobrovolně v Asunciónu, bylo nám z nich smutno. V nedůstojném postavení, v ubytovně připomínající spíš kůlnu určenou k demolici, bez peněz, jídla, léků. Věčně posedávají v INDI a žádají o prostředky, které řeší jen jejich momentální situaci, ale neumožní jim důstojně žít.

Budoucnost kmene nevidím v integraci, ale v ekonomické soběstačnosti. Domnívá-li se někdo, že je možné jakési zakonzervování jejich způsobu života, je na velkém omylu. Civilizace už do Puerto Esperanzy, vesnice na jednom z nejvzdálenějších konců světa, dorazila. Záleží jen na indiánské komunitě, jak se s další zásadní změnou životního stylu vyrovná. Nebudou-li muset mladí odcházet za prací do městských center, kde mají jen malou šanci na důstojný život, ale budou-li cítit sepětí se svým kmenem, který bude dostatečně ekonomicky silný, mají šanci.

Vůbec nejsilnějším zážitkem pro mě potom bylo, když jsem při druhé cestě poznala, s jak velkou odpovědností k projektu chovu dobytka většina členů rodinného klanu přistupuje – také díky tomu, že se cítí osobně zavázáni vůči svým evropským příbuzným –, jak upřímnou radost z darovaného stáda mají a jak obrovský kus práce pro to udělali. Veliká ohrada z palmových trámů a oplocení téměř celého pozemku 5 x 3 km byly tím nejlepším důkazem, že se o dobytek skutečně dlouhodobě chtějí starat, že se ho nechystají hned sníst či prodat – jinak by do toho přece neinvestovali tolik dřiny. Vůbec se tento druh pomoci zatím ukazuje jako po mnoha stránkách šťastný – umožňuje zlepšení jejich životních podmínek, aniž by představoval nějakou prudkou změnu v jejich způsobu života, ba naopak. Je to pomoc přesně v duchu zásady nedávat rybu, ale učit rybařit, i když to už Čamakokové umějí, takže spíše jim byl takto zpřístupněn rybník...

Se zemědělstvím mnoho zkušeností nemají a sami požádali své české příbuzné o pomoc. Nechtěl jsem tedy být pouze pasivní pozorovatel rodícího se zemědělství, ale trpělivě jsem vysvětloval indiánům, kteří o to měli zájem, co a jak mohou na svých políčkách zlepšit... V indiánské kultuře je citelný nedostatek psaných informací a díky tomu indiáni přijímají mluvené slovo podstatně lépe než my. Mnohokrát mě udivilo, jak jsou schopni si jednotlivé informace zapamatovat a v hlavě „utřídit“ aniž bych je musel opakovat. Jsou od přírody zvídaví a ti, kdo o informace mají opravdu zájem, patří mezi nejpozornější posluchače, s jakými jsem se kdy setkal. Mnoho „bílých“ Paraguayců mě varovalo, že indiáni nemají o nové informace zájem, případně že jsou líní a nabyté vědomosti nebudou praktikovat. Myslím, že o většině potomků doni Herminie se to říct rozhodně nedá. Komunita je velice schopná a má prostor pro podstatně větší využití svých pozemků.

Podle mého názoru není možné (a ani indiáni sami si to nepřejí!), aby se Puerto Esperanza stala „skanzenem“ tradiční indiánské kultury a stejně tak není možné, aby bezezbytku a najednou přejala všechny znaky a vymoženosti „civilizace“. Cestu jejího vývoje vidím v samozásobitelské komunitě, která je schopna prodávat své přebytky, ale nedevastuje svoje životní prostředí jeho nadměrným vytěžováním. Hlavní kroky (pitná voda, elektrifikace, vzdělávání, lékařská péče… atd.) by měla podniknout paraguayská vláda, ale její priority leží kdesi jinde, nejspíš utopeny v moři korupčních skandálů – o indiány a jejich problémy nejeví žádný zájem.

A tak pomocnou ruku podávají příbuzní a jejich přátelé až z malé země v daleké Evropě, kterým osud potomků A. V. Friče není lhostejný.