Emigdia s notebookem
Milí přátelé, doufám, že se máte všichni dobře a omlouvám se, že jsem o sobě nedala tak dlouho vědět. Moc Vás všechny pozdravuji a sděluji, že ve škole se mi dobře daří, jen, jak se blíží moje absolutorium, vzrůstá můj strach kvůli té velké zodpovědnosti, kterou má lékař, a vím, že mi chybí ještě mnoho znalostí a také, že jsem různé věci již pozapomněla. Znepokojuje mě to, ale snad si zvyknu. Jedna kamarádka jela na prázdniny domů a přivezla mi fotografie mé rodiny, což mi udělalo obrovsku radost, ale současně mě udivilo, jak moji mladší sourozenci vyrostli, skoro jsem je nepoznala, obzvlášť sestra Elsira se změnila tak, že bych ji někde na ulici vůbec nepoznala. Ten čas tak letí. Dopis od maminky, který jste mi poslali poštou, mi bohužel nedošel, jen ten naskenovaný, co jste posílali mailem. Dostala jsem ale balíček s vitamíny, děkuji, že se o mě stále tak staráte. Anemie už se mi dost zlepšila. Přeju Vám mnoho štěstí a úspěchů v práci, dobré zdraví a hodně štěstí. Emi
Na začátku října 2009 jsme se dozvěděli, že sdružení rodičů paraguayských studentů na Kubě organizuje jednou ročně kontejner, kterým je možné poslat věci na ostrov, a že Emi si napsala rodičům o nezbytné věci (teplé oblečení, hygienické potřeby, školní potřeby atd.). Její otec je však bez prostředků a nemohl většinu věcí Emigdii koupit. Po naší výzvě se během jediného dne díky laskavým dárcům na tento účel sešlo 7 250 Kč! Přátelé Kovaříkovi v Paraguayi nakoupili sešity, hygienické potřeby, trvanlivé potraviny, boty atd., přidali darem také oblečení, sportovní boty, lékařský plášť, pánev. Manželé Harmáčkovi, kteří právě končili svůj pracovní pobyt na Kubě, jí věnovali množství věcí na kolej, oblečení, kancelářské potřeby atd. Začátkem roku 2010 odvezl pan Benda na Kubu veliký kufr darovaných věcí z České republiky přímo do Santiaga de Cuba (nové i obnošené oblečení, školní a hygienické potřeby, drobnosti na kolej atd). Emi všem dárcům srdečně děkuje a z věcí je nadšená.
Dopisy a sms od Emi:
Ozývám se po dlouhém čase - je to tím, že ve škole nemáme přístup na internet a areál univerzity můžu opustit jen málokdy. Sděluji Vám, že jsem udělala všechny zkoušky a po prázdninách v září postupuji do třetího ročníku. Budeme chodit na praxi a dělám všechno proto, abych mohla zůstat v Havaně. Učila jsem se s obtížemi, protože jsem se nemohla soustředit - nemám už 5 měsíců žádné zprávy z domova, tak se mi pořád honí hlavou, co se asi doma děje. Lékařka mi řekla, že moje poruchy koncentrace jsou způsobené mou anemií, nikoliv nedostatkem jídla, ale je pravda, že se tu na jídle velice šetří, protože ekonomická krize zasáhla i Kubu. Jídla není mnoho a není dobré, ale dá se to vydržet. Protože nevím, kdy se zas dostanu k internetu a můj zaplacený čas mi za chvíli vyprší, musím se ještě přiznat k jedné věci, asi z toho nebudete mít radost, mám obavy, jak to přijmete. Utratila jsem část peněz od Vás (pozn. cca 20 euro) za věci, které nesouvisí s mým studiem, ale které jsem už opravdu nezbytně potřebovala: koupila jsem si toaletní papír, hygienické vložky, mýdlo a zubní pastu. Peníze od našich mi totiž už dávno došly, a tak jsem neměla jinou možnost. Doufám, že na mě nezanevřete. Prozatím se loučím a doufám, že budu o sobě moci dát brzo zase vědět.Havana 14. července 2009
Na začátku studia Emigdia o sobě napsala:
Jmenuji se Emigdia Priciliana Barboza Ferreira, narodila jsem se 10. srpna 1987. Mám čtyři bratry a dvě sestry, jsem z nich nejstarší. Ve dvanácti jsme musela z domu: bydleli jsme v Puerto Esperanza, kde tenkrát byla jedině šestiletá základní škola, a protože jsem chtěla studovat, musela jsem k tetě do Puerto Diana. To je vesnice vedle Bahía Negra, kde je státní střední škola Colegio Nacional Teniente Rojas Silva de Bahía Negra. Napřed jsem chodila asi 3 km pěšky, ale pak jsem dostala kolo, tak to bylo snazší. U tedy jsem byla tři roky a naše jsem viděla jenom o prázdninách.Těžko jsem si zvykala daleko od domova, ale byla jsem si vědomá, že pokud chci studovat, nedá se nic dělat. Byla jsem ještě malá a našim se to moc nelíbilo, ale uprosila jsem je. I když mi někdy bylo těžko, nikdy jsem nedala nic znát, a rodičům jsem se ani nezmínila. Nechtěla jsem dát najevo žádnou slabost, také proto, že mnozí lidé pochybovali, že se to dá zvládnout. Dělám to tak dodnes. Mám radost z každé zkoušky, protože mě posilují, a mohu dokázat pochybovačům, že dokážu jít po cestě, kterou jsem si vybrala. Chci také ukázat těm, kteří si nevěří, že když má člověk svoje přesvědčení, může dokázat cokoliv na světě. Každý na tomto světě má svou cenu. Za svůj sen platím tím, že jsem odtržená od rodiny, kamarádek, i od své vlasti, ale jsem přesvědčená, že to není nadarmo.
V roce 2004 se rodiče přestěhovali do Puerto Diana, to jsem byla v posledním ročníku. Po dokončení střední školy jsem přemýšlela, co dál. Od malička se mi líbila medicína, obdivovala jsem dědečka, který pracoval jako zdravotník, pokaždé, když jsem viděla nějakého doktora v bílém plášti, představovala jsem si, že si ho taky jednou obléknu. Na konci školního roku se nás třídní ptal, co bychom chtěli dělat po maturitě. Většina spolužáků nevěděla, co odpovědět, ale já jsem řekla, že bych chtěla jít na medicínu, aniž jsem tušila, co to stojí, ani jak je to těžký obor. Profesor mi řekl, že je to tak složité a drahé, že jediná moje šance je jít na Kubu, kde to údajně není tak náročné. Ale že lidi, kteří tam odešli, tam hrozně strádají. Tak mě vystrašil, že jsem se rozhodla usilovat o studium medicíny v Paraguayi.
V roce 2006 jsem jela s tatínkem do Asunciónu. Zkoumal už předtím různé možnosti a chtěl, abych to zkusila na nejlepší univerzitu UNINORTE, ale tam bylo strašně drahé školné a mně se nepodařilo získat žádné stipendium. Nakonec jsme si vyzvedli přihlášku na státní univerzitu UNA, kde školné bylo mnohem nižší a na základě pohovoru jsem získala možnost prospěchového stipendia během přípravného kurzu, a nemusela jsem ani platit zápisné. Ale knihy a ostatní studijní materiály jsem si musela platit sama, plus podnájem, jídlo a dopravu. Krajský úřad Alto Paraguay mi poskytl měsíční podporu na ubytování, ale nestačilo to na elektřinu. Tatínek tehdy neměl práci, ani maminka, nemohla jsem na ně spoléhat. Tehdy mi velice pomohla jedna teta. Ale pak už mě nemohla podporovat ani ona, takže jsem musela z ekonomických důvodů kurzu nechat. Cítila jsem se strašně osamělá, hlavně večer, když jsem přišla domů a nikdo na mě nečekal, padala na mě tíseň, že jsem se ani nemohla učit.
Když se maminka dozvěděla, že jsem nechala kurzu, chtěla, abych se vrátila domů. Ale já už měla plán, že to přecejen zkusím na tu Kubu, přes to všechno, co o ní všichni říkali. Nechtělo se mi vrátit domů s prázdnýma rukama. A tak, když se začaly podávat přihlášky na stipendium na Kubu (Escuela Latinoamericana de Medicina) , byla jsem mezi prvními. Hlásilo se na 200 zájemců, ale vybrali nás jen 60. Když jsem se dozvěděla, že jsem přijatá, volala jsem to rodičům. Řekli, že je to strašná dálka, ale jestli je to moje rozhodnutí, že mě podpoří. Měla jsem odjet už za 14 dní, tak se naši rozhodli hned přijet do Asunciónu, aby mi pomohli připravit se na cestu a rozloučili se se mnou. Tatínek za mnou v Asunciónu párkrát byl, ale maminku jsem neviděla od svého odjezdu z domova. Svoje sourozence a ostatní příbuzné jsem neviděla už tři roky.
Letěla později než ostatní studenti, protože stipendium nezahrnovalo letenku. Část mi dal úřad Alto Paraguay, a napsali jsme do jedněch novin, které zveřejnily mou prosbu o pomoc. Těm lidem, co se na mě složili, budu nadosmrti vděčná, protože mi pomohli, když jsem to nejvíc potřebovala, a díky jim jsem mohla začít uskutečňovat svůj sen.
Ze začátku mi všechno připadlo nepřekonatelné, tolik cizích lidí, tolik nezvyklých věcí, třeba bydlet na pokoji s 8 cizími holkami, úplně jiné jídlo, žádný kontakt s rodinou. Když mě po čase volal tatínek, celou dobu jsem plakala tak, že jsem ze sebe vypravila jen ano a ne, nebyla jsem schopná říct ani slovo. Ale pomaličku jsem si zvykala, a teď se tu cítím jako doma, ty holky, které se mi zprvu zdály tak divné, jsou teď jako moje sestry, zažíváme spolu všechno dobré i zlé, o všechno se dělíme, nejen o věci, ale také o zkušenosti, protože jsme každá jiná a máme se navzájem co učit.
Tatínek mi volá tak často, jak to jde, ale kolikrát uplyne několik měsíců bez kontaktu. Na internet můžu jednou za měsíc, ale někdy to nefunguje vůbec. Někdy mi pošle něco na přilepšenou, nebo trochu peněz, ale to jde jedině po studentech, kteří jedou domů na prázdniny. Takže to jsou jen drobnosti, protože každý si veze, co může. Jednou ročně přiveze kontejner s věcmi Organizace rodičů studentů na Kubě.
Přes všechny těžkosti jsem moc šťastná, protože se krůček po krůčku blížím ke své metě. Děkuji všem, kteří mi pomohli, jsem jim opravdu vděčná. Ačkoliv mám stipendium, nestačí mi to zdaleka na všechno. Od rodičů toho moc čekat nemůžu - nakonec jste tam byli a víte, v jakých podmínkách sami žijí.
Děkuji Vám za všechno, co pro mě děláte. Na shledanou, Emigdia