Checomacoco

Ještě na počátku 20. století zaznamenal A. V. Frič (v knize Indiáni Jižní Ameriky) z vlastní zkušenosti tradiční způsob života migrujících indiánských kmenů:

Celá nedozírná rovina velkého Chaka, od brazilsko-bolivijských hranic na severu až k argentinské řece Bermejo, je pokryta hustými lesy Copernicií. Palma ta má nejen krásné rovné kmeny a vějířovité listy, které obojí v mnohém slouží v životě indiánů, ale tam, kde vyrůstají mladé listy, má měkkou dřeň, někdy až velikosti lidské hlavy. U mladých palem chutná vrcholek dřeně podobně jako naše lístkové oříšky, spodní část je sice tvrdší, dřevnatější a poněkud natrpklá, ale na ohni opečená je důležitou potravou. Pro indiány znamená totéž jako pro nás chleba. Je velice dobrá jako zákusek k masu zvěřiny, pečené na rožni - není-li náhodou žádný úlovek, také dostačí k nasycení. Opatřování veškeré vegetální potravy má na starosti žena. Muž opatřuje maso, med, větší ryby a jen zřídka kdy přinese také ovoce, připadne-li náhodou cestou na pěkné. Pouze v místech, kde jsou samé vysoké, staré palmy, které je třeba porazit sekyrou, obstarává tuto práci muž. Žena musí rozpoltit korunu a vydobýt jedlou dřeň. K tomu používá „šavle“, podle tvaru bychom mohli říci vesla z tvrdého dřeva. Taková šavle je nepostradatelnou zbraní čamakokské ženy. Čím je žena starší, tím je zručnější v jejím užívání. Stalo se jednou, že stará babka utloukla svou šavlí dokonce jaguára - vypravuje se, jak ženy zabily jelena a tak se pletly mužům do řemesla. Stará žena, která nemá, kdo by se o ni staral a kdo by jí porazil velké palmové kmeny sekyrou, pořídí si šavli až tři metry dlouhou a ovládá jí mistrně...

Čamakoko... snaží se právě tak jako mladíci všech primitivních národů, kde žena volí muže - získat jejich náklonnost tím, že se krášlí. Nechá si růst dlouhý vlas a pečlivě si ho hledí. Provrtá si boltce a dá do nich náušnic, do vlasů zatkne okrasná péra nebo splete ozdoby z pestrých peříček, navěsí na krk náhrdelníky korálků, mezi něž navléká zuby svých loveckých trofejí. I když to nejsou zuby jaguára, které by mu daly právo na založení rodiny, jsou zuby jelenů, prasat, ba i opiček a mývalů jakýmsi důkazem o schopnosti uživit rodinu...“

Přírodní podmínky v Gran Chaku

Chaco jako biotop se všemi geologickými a klimatickými aspekty, faunou a flórou je velice homogenní: projíždíte-li krajinou, hodiny a dny se nic nemění, dojem je naprosto monotónní. Pro severní Chaco jsou typické dva krajinné koncepty: campo (savana) a monte (les).

Campo je volná plocha s hlinitou půdou, kde se v období dešťů drží voda, oblasti s písčitou půdou, porostlou kavylem a opunciemi, a velké plochy porostu palem karanda´y, dobře odolných suchu a častým stepním požárům.

Monte jsou neprostupné křoviny, kterým imigranti ze severní polokoule dali název bosque. Má tři patra: do výšky půl až jednoho metru je porost kaktusů, bromélií a v době vlhka také bylin. Zdejší suchomilné rostliny, které si vytvářejí v období deště zásoby vlhkosti na období dlouhé suché zimy, jsou pozoruhodnými příklady životaschopnosti rostlin. Některé druhy bromélií zvané v Chaku karaguata se indiáni naučili využívat pro získávání přírodních vláken a výrobu síťovaných vaků, mošen, rybářských sítí a sítí na spaní.

Hlavní masu monte tvoří převážně křovina s guaraníjským jménem guaigui piré (Ruprechtia triflora); sahá do výšky 4–6 metrů a z ní čnějí stromy, vysoké 10–15 metrů. Nejčastějšími stromy jsou algarrobo (druhy Prosopis nigra a Prosopis alba), quebracho blanco, palo santo, palo blanco, palo boracho, paratodo, jacaranda. Jediný strom v Chaku, urunde´y, se chová jako stromy na podzim na severní polokouli – opadají mu jisty. Dřevo těchto stromů je velice odolné a trvanlivé a indiáni ho umějí uvážlivě těžit a dobře zpracovávat jako stavební materiál.

Ráz krajiny drasticky změnili imigranti. Napřed káceli stromy, pak kultivovali půdu pro zemědělskou výrobu a nakonec všecko rozryly jejich zemědělské stroje a mechanizace. Pionýři osidlování neměli sebemenší pochopení pro krásy přírody a ekologii. Během 20. století se rozlehlé zóny Chaka změnily k nepoznání.

Lov

V lesním podrostu i v campu žilo množství divokých zvířat, kromě králíků (Sylvilagus brasiliensis), zajíců mara (Dolichotis salinicola), srn (Mazama americana), jelenů (Blastoceros campestris), divočáků pekarí (Tayassu albirostris, Tayassu tajacu, Catagonus wagneri) také kuny (Didelfis paraguayensis), pásovci (Tolypeutus matacus, Dasypus novemcinctus, Euphractus sexcinctus, Euphractus pichiy), mravenečníci (Myrmecophaga tridactyla, Tamandua tetradactyla), nosálové, tukotuko (Ctenomys boliviensis, Ctenomis knighti), tapíři (Tapirus terrestris), vlci hřivnatí (Chrysocyon brachyurus), pumy (Felis concolor), jaguáři, oceloti (Leopardus pardalis, Leopardus wiedi, Leopardus geoffroyi) a různé druhy divokých koček; a také množství nejrůznějších ptáků od velikých nandu, plameňáků, volavek, kormoránů až po papoušky a kolibříky. Na březích řeky odpočívaly tlusté kapybary (Hydrochoerus hydrochaeris) a krokodýli.

Většina těchto zvířat patří v současnosti k chráněným druhům a pokud je možné je ještě v přírodě vidět, je jejich lov zakázaný. V okolí trvalých lidských sídel jsou zvířata zakrátko vyhubena, a jejich stopování není možné, protože vstup na soukromé pozemky je zakázán. Lovení je považováno za pytláctví a tvrdě trestáno, na sousedním brazilském území lovecká policie nekompromisně pytláky střílí.

Lov se tak stal pouze příležitostným a nelegálním přilepšením, bez další perspektivy.

Rybolov

Důležitou součástí indiánského života byl a také zůstává rybolov. Vesnice Puerto Esperanza leží na břehu řeky Paraguay, která je ještě stále relativně bohatá na ryby, ačkoliv se úlovky v poslední době zmenšují. Rybolov na udici je zde možný celoročně a není k němu třeba žádné zvláštní povolení. Lov ryb do sítí je zakázán od začátku října do konce ledna, což odpovídá době hájení.

Lov ryb je pro většinu obyvatel vesnice jediným možným zdrojem finančního příjmu. Indiáni však sami tvrdí, že velikost i množství úlovků se zmenšuje, zatímco rybářů přibývá. K nejcennějším rybám patří surubí (Pseudoplatystoma corruscans a Pseudoplatystoma fasciatum), pacú (ryby rodů Pieractus a Colossoma) a patí (Paulicea leutkeni). Úlovky od rybářů vykupují tři překupníci, žijící ve vesnici. Ryby uchovávají na ledu, který kupují na projíždějících lodích, jeden překupník má dieslovou elektrocentrálu a mrazící boxy. Chlazené nebo mražené ryby prodávají na projíždějící lodě, ovšem za ceny, které jsou však několikrát nižší, než jsou běžné tržní ceny ve městech.1 Dovážet ryby na trh do města samostatně není možné, protože komunita nemá k dispozici odpovídající dopravní prostředek, a také proto, že k transportu ryb je potřeba zvláštní časově omezené úřední povolení, které prakticky nelze v tak odlehlé končině získat. Drobné finanční přilepšení je možné z prodeje malých nástražných rybek sportovním rybářům, turisté-rybáři však tento úsek řeky, vzdálený více než 1 000 km od hlavního města, navštěvují jen výjimečně.

Zlepšení životních podmínek pomocí rybolovu nelze předpokládat.