Zemědělská škola v Belénu
Pro tuto školu jsme velmi agitovali ve vesnici během našeho pobytu v roce 2010. Výsledkem bylo "osm statečných", kteří se rozhodli zkusit tuto šanci a v lednu 2011 uspěli v přijímacích zkouškách. Studenti
Cristian, Claudemir, Nestor, Gerardo, Jonatan, Diego, Leonardo a Rosalia v prosinci 2011 zdárně ukončili první ročník a postoupili do druhého - závěrečného.
V lednu 2012 byli přijati další tři studenti z Puerto Esperanzy. U přijímacích zkoušek byli velmi úspěšní a patřili k nejlépe ohodnoceným. Těmto uchazečům jsme zaplatili dopravu k přijímacím zkouškám, poplatek za přijímací kurz a zápisné do prvního semestru (celkem cca 1 000 Kč na osobu).
CARLOS ANDRÉS GONZÁLEZ SANTOS
Před dvěma lety jsem se přestěhoval z Puerto Esperanzy do Fuerte Olimpo, abych si po osmé třídě dodělal 9. třídu. V naší vesnici to totiž nešlo, protože učitelé utekli, když náčelník zavřel školu. První rok se mi to nepodařilo, protože spolužáci ve škole byli mnohem dál a také jsem často chodil na ryby nebo do lesa na lov, abych vypomohl rodině. Můj bývalý učitel a tatínek mého kamaráda Cristiána mi řekl o možnosti jít studovat sem do Belénu. Už jsem se sem dostal. Velice se mi tu líbí a vidím, že se tu naučím spoustu zajímavých věcí. Jsem velice spokojený a děkuji Vám, že jste nám dali tuto velikou příležitost chodit dál do školy.
JOAQUÍN GABRIEL CHAMORRO ACOSTA
(vlevo) Je mi 18 let. Pocházím z Puerto Esperanzy, kde mě vychovávala babička, naši se rozvedli a nestarají se o mě. Pak jsme se s babičkou kvůli mé škole přestěhovali do Fuerte Olimpo (v naší vesnici nebyla osmá a devátá třída). Tam jsem ukončil základní vzdělání, ale kvůli naší ekonomické situaci jsem nemohl jít studovat dál. Dozvěděl jsem se od kamarádů o téhle škole a když jsem zjistil, že i já bych mohl využít téhle obrovské příležitosti, kterou jste nám dali, neváhal jsem ani okamžik. Snad mě Bůh pomůže. Jsem šťastný, že tu mohu být.Joaquín vyl vyhodnocen jako nejlepší ze všech 24 přijatých studentů do prvního ročníku. Má vynikající znalosti matematiky a je velmi oblíbený v kolektivu.
JULIO DANIEL ORTIZ LOPEZ
(vpravo) Narodil jsem se v Puerto Esperanze a žil tam až do doby, než tatínek opustil maminku. Maminka se rozhodla přestěhovat do Fuerte Olimpo, protože doufala, že tam najde nějakou práci, aby nás uživila, a také že je tam lepší škola. Mám dvě setřičky a dva mladší brášky. Maminka nemá stálou práci, ale každý den jde do města a prosí u lidí, že by jim vyprala. Já jsem ve volném čase chodil na ryby a když jsem měl štěstí, prodal jsem úlovek a mohl jsem si koupit školní pomůcky a něco k jídlu pro naši rodinu. Sem do Belénu jsme chtěl už vloni, ale ještě jsem na to neměl potřebný věk. Teď se mi to konečně vyplnilo. Je to tu krásné! Prostředí, škola, spolužáci, všechno. Učitelé jsou fajn. Chtěl bych se tady co nejvíc naučit a na maximum využít příležitost, kterou jste mi dali. Až bych skončil, chtěl bych pracovat pro svou rodinu, aby se měli líp.
Hledáme sponzory pro tyto studenty. Školné na měsíc pro jednoho je cca 250 Kč, na semestr 1 500 Kč, na celý školní rok 3 000 Kč.Vytváříme také rezervu na jejich školní pomůcky a poplatky, jako je zápisné do dalšího semestru, připuštění ke zkouškám a další výdaje, které bezpochyby nastanou, ale které dopředu neumíme odhadnout.
Díky dárcům z České republiky (mj. manželé Dufkovi, Kamila Horáková, Míša a Tereza Kozlovi, Eva Pešková, Irena Ryantová, Sdružení Kontinenty, Pavel Šembera, Miluše Venderová, Jana Vrátníková) jsme dosud jsme poskytli tyto částky:
A další prostředky se scházejí:
| jméno sponzora | částka v Kč | datum připsání na účet |
|---|---|---|
| manželé Ilona a Jiří Dufkovi | 300 | 23. 8. 2011 |
| Jana Vrátníková | 250 | 10. 9. 2011 |
| manželé Dufkovi | 300 | 21. 9. 2011 |
| Jana Vrátníková | 250 | 10. 10. 2011 |
| Jan Pivoňka | 1 000 | 17. 10. 2011 |
| manželé Dufkovi | 300 | 21. 10. 2011 |
| Jana Vrátníková | 250 | 11. 11. 2011 |
| Bohumil Houška | 200 | 18. 11. 2011 |
| manželé Dufkovi | 300 | 22. 11. 2011 |
| Jana Vrátníková | 400 | 30. 11. 2011 |
| Jana Vrátníková | 250 | 13. 12. 2011 |
| Miluše Skočdopolová | 2 000 | 20. 12. 2011 |
| manželé Dufkovi | 4 300 | 20. 12. 2011 |
| Jana Vrátníková | 250 | 11. 1. 2012 |
| manželé Dufkovi | 300 | 23. 1. 2012 |
| Veronika Bartoňová | 500 | 7. 2. 2012 |
| Jana Vrátníková | 250 | 13. 2. 2012 |
GERARDO BALBUENA SOSA
Je mi 21 let, jsem z Puerto Esperanzy. Mám 3 sestry a 2 bratry, moji rodiče jsou Pablo Balbuena a Felipa Sosa. Až dosud jsem žil s nimi doma. Chodil jsem do školy až do šesté třídy, ale pak už jsem nemohl pokračovat, protože naši nemohou ve škole podporovat všechny děti, nemají žádný stálý příjem ani práci. Tatínek je rybář a když má štěstí na rybách, stačí to sotva na jídlo pro nás všechny. Maminka vyrábí artesanie (tradiční výrobky) a sem tam se jí podaří něco prodat. Od malička jsem jim musel pomáhat, také jsem jezdil na ryby a chodil prodávat artesanie. Já bych si strašně rád doplnil vzdělání. Jsem rád, že jsem od vás dostal tuto velkou příležitost a chci vás přesvědčit o svém zájmu o školu a svou budoucnost. Chtěl bych být technikem zemědělské výroby. Také moje rodina děkuje za tuto příležitost.
ROSALÍA MARTÍNEZ FERREIRA
Je mi 18 let, pocházím z Puerto Esperanzy. Mám 7 sourozenců. Můj tatínek se jmenuje Saulo Martínez a je lovec a rybář. Moje maminka se jmenuje Graciela Romero. Když jsem byla přijata na školu, museli jsme školu na 14 dní opustit na prázdniny, ale nemohla jsem jet domů, protože lístek je drahý, k nám domů je to 800 km, musí se jet tři dny a tři noci na lodi. Tak jsme jeli do Asunciónu, který je blíž, kde jsme u příbuzných čekali, až přijde den našeho návratu. V internátu se mi velice líbí, připadá mi to úplně jako kdybych byla doma, ale kromě toho jsem tady poznala spoustu nových a hodných lidí. Když něco potřebuju, obrátím se na naši ředitelku Dalilu, ona je úplně jako moje maminka. Když jsem potřebovala něco z domova, zatelefonovala jsem našim a oni mi to poslali lodí. Dalila jela do přístavu a přivezla nám všem věci, co nám rodiče poslali. Nyní máme praxi, učíme se společně a pomáháme si navzájem. Posílám Vám všem srdečné pozdravy a loučím se s náležitou úctou.Školné pro Rosalii platí Ilona a Jiří Dufkovi
DIEGO ARIEL MARTINEZ ROMERO
Je mi 23 let, narodil jsem se v Puerto Esperanze, moji rodiče jsou Cándido Martinez a María Romero, mám pět sester. Od první do šesté třídy jsem chodil do indiánské školy u nás ve vesnici, ale vyšší ročníky už ve škole nebyly, tak mě rodiče poslali do Asunciónu, kde jsem dokončil devátou třídu. V roce 2007 jsem rok sloužil na vojně u pěchoty, myslel jsem, že při tom budu moci studovat střední školu, ale to jsem se spletl, nebyl na to vůbec čas. Na začátku dalšího školního roku, kdy jsem začal chodit v Asunciónu na gymnázium, jsem v květnu 2008 utrpěl během dopravní nehody vážný úraz – měl jsem zlomeninu kyčelního kloubu, musel jsem na operaci, tak jsem ztratil rok. Na další studium pak nebylo pomyšlení, protože rodiče se mezitím ocitli bez prostředků, když se potopila naše loď, s kterou tatínek jezdil na ryby a přepravoval různé zboží. Tento rok jsem však dostal díky podpoře z České republiky novou příležitost doplnit si vzdělání a byl jsem díky tomu přijat na zemědělskou školu. Posílám Vám tento krátký životopis s nadějí, že se snad najde někdo, kdo by mi pomohl s mými výdaji na studium. Děkuji mnohokrát.
CLAUDEMIR ROMERO FERREIRA
Je mi 18 let, jsem z Puerto Esperanzy a moji rodiče jsou Carmelo Romero a Mally Ferreira. Doma je nás 5 kluků (Cristian a Nestor jsou jeho starší bratři) a 3 děvčata, všichni chodíme do školy. Tatínek je učitel na základní škole u nás ve vesnici. Maminka se stará o dobytek a my jí s tím pomáháme, mně se to děsně líbí. Když jsem ještě byl doma, vždycky jsem chodil s maminkou ještě za tmy dojit. Tatínkův plat stačí sotva na jídlo a naše školní pomůcky, ale někdy si ti nejmladší musejí školní pomůcky odpustit. Tatínek byl často nemocný (v roce 2008 ho stihla mozková mrtvice), takže jsem místo něj jezdil na ryby. Vloni jsem už do školy nechodil (náčelník vesnice zakázal vyučování). Zkusil jsem to u Japonců (pozn. v církevní škole reverenda Moona v Asunciónu), ale brzo jsem odešel, protože se mi to vůbec nelíbilo. Když jsem se dozvěděl, že nám chcete dát tuhle příležitost doplnit si vzdělání, měl jsem velikou radost, protože to je přesně co bych chtěl - něčím se vyučit a mít lepší budoucnost, abych mohl pomáhat své rodině a svým mladším sourozencům, aby taky mohli jednou studovat. Děkuju vám za to. Udělám všechno pro to, abych školu dokončil.Claudemirovo školné platí Jana Vrátníková
CRISTIAN ADRIAN ROMERO FERREIRA
Jsem stár 21 roků, pocházím z Puerto Esperanzy, jsem syn Carmela Romera a Mally Ferreira, jsem z 8 dětí, zde ve škole mám dva bratry. Poslední dva roky jsem pomáhal doma rodičům, kteří nemají dost peněz na to, aby všechny děti mohly chodit do školy a dokončit vzdělání. Moc vám děkujeme za to, že jste nám řekli o této škole a umožnili nám jít sem studovat. Moc se mi tady líbí a chtěl by tu zůstat až do konce. Můj domov je vzdálen 820 km a musíme jet tři dny a tři nocí lodí. Ať vám nejvyšší Bůh požehná ve všem vašem konání.
JONATAN ROMERO FERREIRA
Je mi 18 roků, jsem z Puerto Esperanzy, mám 2 bratry a sestru Judith, která se právě také dostala do střední zemědělské školy v Cerritu. Moje maminka je Domitilia Ferreira a otec Enrique Romero, ale rodiče se před mnoha lety rozešli, maminka se znova vdala. Od svých 9 let až doteď jsem žil s mými prarodiči, dědeček se jmenuje Pablo Romero y babička Yila Baez. Pracoval jsem s nimi na poli, ale bohužel teď už dědeček pracovat nemůže, má nemocnou nohu (pozn. absolvoval před dvěma lety výměnu kyčelního kloubu), špatně chodí a namáhá ho to. Dědeček umí léčit hadí uštknutí, ale nevím, jak to dělá, nikdy jsem se ho na to neptal. Vloni nám Japonci z Puerto Ledy (pozn. Církev sjednocení reverenda Moona) nabídli, že můžeme chodit do jejich církevní školy Asunciónu, takže se mi díky Bohu podařilo dostat se do šesté třídy a dokončit ji. Školu vedli Korejci. Žil jsem u nich celý rok. Nebylo to nic jednoduchého. Každý jsem musel chodit po ulicích a prodávat přívěsky ke klíčům, jen v neděli jsme mohli odpočívat. Pak mě vzali do Brazílie a poznal jsem obrovské město Sao Paulo. To jsem si nikdy nemyslel, že se tam dostanu. Ale musel jsem se velice snažit a prodávat, abych se tam dostal, ale bavilo mě to. Řekli mi, že až dokončím šestou třídu, že mě vezmou do Koreje a ožení mě tam. Ale to jsem přehodnotil všechna svoje rozhodnutí. Když jste se mě před půl rokem v Asunciónu ptali, jestli bych nechtěl jít raději studovat na zemědělskou školu, řekl jsem, že ne. Ale teď říkám, že ano. Mým cílem je něčím se vyučit, abych mohl mít lepší budoucnost. Chtěl bych dobře využít téhle příležitosti, kterou jste mi dali, abych dosáhl svého cíle a slibuji vám, že se budu poctivě učit, abych vás nezklamal. Děkuji vám za tu příležitost a za důvěru, kterou jste nám dali. Zase Vám napíšu.
NESTOR DAVID ROMERO FERREIRA
Je mi 19 let. Jsem z Puerto Esperanzy. Nedokončil jsem poslední dva roky základní školy. Naši neměli peníze. Pracoval jsem, aby moji mladší sourozenci mohli chodit do školy. Snad se teď najde nějaký přítel-dárce, který mi umožní, abych mohl zůstat v této škole. Chtěl bych se něčemu vyučit, abych byl k něčemu mým rodičům i své vesnici. Byl jsem sem přijat. Pak jsme měli 14 dní povinné prázdniny. Teď už jsem zaplať Bůh zpátky ve škole a učíme se. Ve škole se mi moc líbí a doufám, že už nikdy nebudu muset zpátky do vesnice (to je vtip!!). Vypadá to, že se tu naučíme spoustu důležitých věcí. Už jen za ty první dny jsme dělali různé věci, které mě udivily, ale zkouším to a daří se mi to. To, co mě taky překvapilo, je, že jsem viděl poprvně v životě tak veliké prase skoro jako osel, také tu mají úplně jinou půdu a les. Chtěl bych se specializovat jako veterinární technik a ukázat rodičům a celé mojí vesnici, co všechno se tady dá naučit. Do školy nás dovezl můj tatínek Carmelo Romero a byl s námi také v Asunciónu, hezky se o nás postaral a hodně pro nás udělal.LEONARDO SANTOS BERNAL
Je mi 21 let, mám 5 mladších sourozenců. Můj tatínek se jmenuje Sumildo Santos Paya, je to prostý rybář a nájemný dělník, který svou prací pokrývá naše skromné denní náklady. Maminka Mirna Bernal Balbuena je v domácnosti a stará se o všechny a vždycky chtěla, abychom měli nějaké školy. Vesnice, odkud pocházím, se jmenuje Puerto Esperanza. Concepción, poblíž kterého je tato škola v Belénu, je vzdálen 800 km, tři dny a tři noci lodí. Rodiče si dělají starost, jestli bude možné platit měsíční školné, protože oni na to nemají, ale já bych tu moc rád zůstal, protože se mi tu velice líbí. Ve škole už jsme se začali učit novým věcem a technikám. Jsou to moc praktické věci, které u nás ve vesnici postrádáme a neznáme. Musím říct, že se tady opravdu hodně studuje a pracuje. Máme tyto předměty: zemědělské pěstování, chov včel, chov dobytka, zahradnictví, chov drobného domácího zvířectva. To mě povzbuzuje a chtěl bych se to všechno naučit a pak to ukázat všem doma a ve vesnici. Chtěl bych být veterinární technik. S úctou se s vámi loučím a dělám si naděje, že mi někdo podá pomocnou ruku.Koncem března 2011 navštívila školu velvyslankyně USA v Paraguayi a přivezla studentům knihy pro školní knihovnu. Při té příležitosti vzniklo pár fotografií ze školního prostředí: můžete je vidět zde.