Maminka je jen jedna. A žádná nebyla jako ta naše. Neužila si mládí, protože měla nás – osm dětí (a tři, které zemřely) – jedno za druhým. Nikdy nebyla na kosmetice, nemalovala se, nenosila značkové oblečení ani podpatky, aby vynikla její ženská figura a aby vypadala vyšší. Věnovala se jedině mateřství a pomáhala otci vydělávat na domácnost. Společně odvedli jako rodiče skvělou práci při výchově a všem nám dali vzdělání. Maminka vstávala první a poslední chodila spát, za svítání rozdělala oheň, podojila a zadělala na chleba, když měla hotovo, vzbudila děti a snídali jsme kolem jednoho stolu, byli jsme mrňata a nedovedli to ocenit. Po snídani nám rozdala úkoly, aby měl každý něco na starost a abychom se neškorpili, když nás bylo tolik. Pekla a vařila taky na prodej, aby nám přilepšila. Oběd musel být přesně v poledne a odpoledne jsme s ní my děti chodili k řece – ona prala a my jsme řádili ve vodě. Nakonec nás posadila na schůdky do řeky a jednoho po druhém pořádně umyla. Domů jsme se museli vrátit před soumrakem, aby ještě poklidila dům a připravila večeři, než se setmí, protože jsme neměli světlo, jedině voskovou lampičku, kterou maminka udělala. Nikdy neměla paní na hlídání ani žádnou sestru nebo kamarádku, která by jí pomohla s dětmi nebo s domácími pracemi. Když bylo některé z dětí nemocné, celou noc u něj bděla, a ráno zas šla bez odpočinku sbírat polena na oheň a nosila nám z lesa palmové výhonky. Pro své děti zapomínala na sebe, nehleděla na to, že ženské tělo má svoje limity, jen Pán Bůh ví, jak to všechno mohla vydržet. Když dozrávalo ovoce (guayaba, mango a tak) chodili jsme do sadu dědečka a babičky vzdáleného asi 18 km – pro nás to byl prima výlet, ale maminka se vracela naložená ovocem. Nikdy si na nic nestěžovala a dovedla nás všechny k tomu, abychom dokončili střední školu, dohlížela, abychom se připravovali na zkoušky a tatínek nás zkoušel. Postoupit do dalšího ročníku byla povinnost, o které se nediskutovalo. Ale jen oni dva vědí, co úsilí to stálo, abychom vždycky měli školní uniformu, tašku, sešity, pastelky a to všechno, co ve škole požadovali. O své zdravotní obtíže nedbala, k doktorům nechodila, ani si nestěžovala, a my jsme si ničeho nevšimli, dokud ji rakovina nepřemohla. Tatínek chtěl, aby se jela léčit do hlavního města, ale ona nás nechtěla obtěžovat, abychom s ní museli chodit a pobývat po nemocnicích, ačkoliv pro nás to byla pocta starat se o ni, hýčkat ji, užívat si její přítomnosti a vracet jí všechnu lásku, kterou nám dala. Nakonec jí sestřenice Dra. Emigdia nechala udělat pořádné vyšetření, a tak jsme se dozvěděli, že má rakovinu v posledním stádiu. Nenechali jsme ji ani na okamžik samotnou a tři roky jsme bojovali se zdravotnickou byrokracií, abychom jí zajistili adekvátní léčbu. Podlehla po čtyřech letech boje, tiše a bez naříkání, i když musela strašně trpět. Dnes máme jen oči pro pláč a vyčítáme si, že jsme si jí víc neužívali a neděkovali jsme jí víc, jak si ta jedinečná, nezdolná, s nikým nesrovnatelná a nenahraditelná žena zasloužila. Máš maminko všechnu naši lásku. Chtěli jsme být s Tebou až do Tvého stáří drahá maminko, ale rakovina nám Tě vyrvala a nechala nás bez útěchy.